22.-24.10.2016 : Safari-narodni park Mikumi
Nas prejezd z ostrova Zanzibar do narodniho parku Mikumi (ktery je vzdalen od hlavniho mesta Tanzanie DAR ES SALAAM pres 300km) byl velmi dobre Petou naplanovan - klobouk dolu!!! Sladit vsechny dopravy a rezervace, to byla dobra prace predem z Cech!! OVSEM REALITA se trochu vymykala planum :) Vezmu to od zacatku:
Z nadherneho Zanzibaru s romantickymi bilymi plazemi jsme odjizdeli v 7h rano. Ridicem nebyl uz bohuzel nas medvidek,ale dva stari cernosi, kteri mi pripominali nase ceske herce serialu Chalupari,ale samozrejme v cernosskem provedeni :) S cepickami na hlavách, neustále něco řešící, volant nevolant....V půlce cesty zastavili a ridic okomentoval zastávku slovy /v překladu/ - Kolega, les, potřebuje...a smál se tomu ještě asi 2 minuty. Kolega odklusal mezi palmičky a jelo se dál :-)
Odvezli nas k pristavu, /do ktereho jsme lodi plnou cernochu pred 5 dny prijeli na Zanzibar z pevniny/ a opet jsme teď museli podstoupit tu prisernou atmosferu a tlacenici a cekani. Nahnali nas do nastupni haly, kde jsme v nekolika radach plastovych lavic,uzamceni ze vsech stran plotem a vraty na zamek, preckali asi hodinu natlaceni mezi cernochy. Kolem sedely s maminkami i nadherne malicke cernosky s barevnymi mini-copanky a satickami,radost pohledet, roztomilost sama! A klučíci v džínách a kotníčkových teniskách - jsou fakt úžasní ti prckové..na celém světě !!!
Pak zapiskali,otevreli branu a dav nas pohltil a vsunul do trajektu. Ta prvni cesta tam, kdyz jsme prijizdeli touhle lodi po priletu,mi pripadala docela prijemna, kdyz si clovek odmysli to,ze je jedina belosska rodina mezi 300 cernochy na 1 lodi...Tu cestu tam jsem skoro prospala,takze jsem se tesila,ze i ted se na trajektu posilnim spankem. To,co jsme ale behem plavby zazili,me nenapadlo ani ve zlem snu.... Lod se rozjela a po par set metrech zacala skakat obrovskymi skoky pres vlny! Anetka zezelenala a mne bylo jasne,ze v tomhle neusnu. Skoky s nami cloumaly sem a tam a asi za pul hodiny se rozeřvaly vsechny deti na palube,protoze jim asi bylo spatne. Amalka si vesele poslouchala ve sluchatkach hudbu a kdyz videla muj zdeseny vyraz,soucitne mi vrazila jedno sluchatko do ucha. Chvili se mi michaly zvuky do obou usi,pak uz jsem jen bohuzel slysela zvracejici lidi vsude kolem:( Anetka s Petou sedeli pres ulicku a jeste o řadu za nami,oba se sluchatkama v usich... Protoze jsme sedeli v podpalubi,nebylo bohuzel videt ven,i když jsme byli v první řadě - před námi jsme viděli jen stěno a někde výš až začínalo okno..takze cloveku bylo jeste o to vic zle. Jako v nejake silene atrakci,ktera nejde zastavit,jsme pokracovali a cekaly nas jeste asi 3 ctvrtiny cesty,coz mi prislo uplne hororove. Najednou otevreli dvere nahoru na palubu,kam se ale premistilo ihned asi 50 lidi, kteří seděli poblíž dveří a tim zabrali vsechna sedadla venku,takze jsme na odchod bohužel ani nepomysleli :( Asi za hodinu,kdy stale kolem zvraceli lide,Amalka prohlasila,ze musi ven,jinak za sebe neruci! Bafla jsem ji za ruku a vlekla pres na zemi lezici lidi (nejvic se tam válely na šátcích ženy v habitech s malickyma,spicima dětičkama -byl to hrozny pohled). Vysly jsme na palubu,cerstvy vzduch me oval a bylo to jak oaza v pousti! Vlasy se mi rozevlaly kolem hlavy a mela jsem pocit,jako bych nebyla dva dny na vzduchu. Jen jsem si ale v duchu rekla,ze takhle uz to snad nejak zvladneme /když je i dokonce před námi v dálce vidět pevnina/, pribehl plavcik,ze venku na palube se musi sedet! Sedadla byla vsechna ale obsazena,takze jsme si obe hrcly na zem na mokry koberec, který byl pocákaný do vln, které se každou chvíli převalily přes přes nebo skrz zábradlí. Zpet uz by me nikdo dovnitr nedostal!!! Pak nam jeste plavcik nabidl,jestli nechceme radsi igelit.pytlik. Nez jsem stihla odmitnout,vrazil nam kazde jeden do ruky. A akorat vcas, Amalce se hodil.... :) Na rozdil ale od tech cestujicich v podpalubi o tom nikdo jiny nevedel a pak s usmevem prohlasila: no a je mi fajn :) Jak typicke pro ni... :) Zbytek plavby jsme se uz jen k sobe tiskly a nechapaly,jak Anet s Petou uvnitr mohli prezit!? Prezili,i kdyz Anet vylezla jeste zelenejsi nez predtim. S pevnou pudou pod nohama se nam vratil optimismus a chut pokracovat dal!
Kdyby tohle byl jediny zadrhel,bylo by to fajn :) Po vyvrhnuti cestujících z hrůzostrašného trajektu na ulici do pristavu jsme bafli sve svetle zelene kufry (jak krasne si je vsude na dalku pozname :) ) a dle instrukci z internetu jsme se vydali pesky po hlavni tride hledat hotel Hyatt,pod jehoz spolecnosti jsme si rezervovali pujceni auta. Tam jsme bez problemu dotahli kufry a u luxusniho hotelu jsme se zeptali na pujcovnu. Hotelovy straznik kroutil hlavou,ze takovou nezna. Pak nekam volal a po delsim dohadovani a nakukovani do nasi potvrzene rezervace mi vrazil do ruky mobil. Nez jsem stihla rict,ze mluvim nemecky a anglicky jen velmi malo,uz jsem se slysela,jak rikam Hello....a pak jsem panovi,ktery se ozval, jednoduse rekla,ze mame rezervaci na auto a kde stojime. Vybalil na me,ze rezervaci ma v systemu jako zrusenou!!!! STORNO prostě! Tak jsem na nej zarvala, ze jsme to zaplatili !! (Nevim,kde se mi zjevil v hlave minuly cas, určitě byl špatně, ale oni tu taky mluví většinou podobným stylem, takže moc dobře věděl, co říkám). Chvili neco zvanil (anglicke zvaneni po telefonu z ust Africana znelo jako nejaky indiansky jazyk) a pak jen rekl,at tam pockame,ze nas vyzvednou! Zpocena jsem totalne odpadla do nabizenych kresel v recepci hotelu. Dokonce přišla k velké radosti holek i paní z kuchyně s tím, že v sobotu mají a akci a vaří pro hotelové hosty zdarma dobroty a nabídla nám malé kuřecí špízky. Holky by určitě sluply minimálně každá po 10ks, ale slušné vychování je naštěstí zarazilo....Po hodine cekani nas vyzvedl vysoky, elegantní cernoch s usmevem /a logem půjčovny aut na košili/ a jeli jsme jeho /teda vlastně už naším, když předběhnu trochu moje vyprávění/ HODINU úsek dlouhý jen 3km přes město DarEsSalaam - naše dalnice D1 je proti tomu rychlojizda!!! Auta stala ve dvou radach na rozpálené silnici, všude kolem tisíce chodců na chodnících, na zemi odpadky....a mezi auty pobihali mladi cernosi a cernosky s ruznyma blbostma na prodej: mp3,sluchatka,piti, žen nosily na hlavách tácy s balíčky ovoce...apod. Ridic nam rikal,ze takhle ucpane je to PORAD! Jak tudy nekdo muze nekam dojet,to nam neni doted jasne. A to jsme netusili,ze tudy nejedeme naposledy...Dojeli jsme do kancelare,tam jsme si sedli do klimatizovane mistnosti a zacal boj se sefem firmy! Podsadity cernoch se shrnutou kuzi na krku a velkym nosem se tvaril hrozne a neprijemna komunikace s nim zacala. Vsichni v cele s nasi najednou bojovnou Anetkou /to bylo překvapení i pro nás, jak rázná žena to umí být :-) / jsme mu vysvetlovali,ze mame rezervaci pres nějakou agenturu Bookingu zaplacenou a ze auto potrebujeme,mame pred sebou cestu 300 km do safari a máme tam do večera dojet. Na to už nevěřícně kroutil hlavou.Bylo asi 14h, meli jsme přes 2h zpozdeni. Peta uz chytal nervy a chytal se i za hlavu s tim,ze to je konec,podruhe to platit urcite nemůžeme a strávíme odteď 3 dny v tom příšerném městě! Anetka se ujala slova a nekolikrat panovi dusledne zopakovala,ze jsme to platili a ze to nikdo z nas nerusil! Uz asi potreti nam ukazoval v systemu v PC,ze tam je STORNO,ale Anet s rukama v bok mu zas opakovala,ze od nas to není a že teda nám nějaké auto půjčit musí. Pak se podival do PC znova,nekam volal a pak rekl to spásné slovo: "OK" !!! Nekde nasel nasi rezervaci nove zalozenou pod jinym cislem, což nám už ale nikdo neposlal ani nezavolal! Huraaa. Pak hodinu vyplnoval formulare a pak nam v 15h auto predal. Slibena a zaplacená GPS nefungovala,meli jsme nastresti navigaci v mobilu. Nakonec zcela prekvapive neprijemny sefik pujcovny se usmal na Amalku, ptal se na jeji jmeno /prý krásné jako ona/ a popral nam stastnou cestu! Jeste nam poradil,kudy vyjet z mesta,abysme v nem nestravili pul dne. Tak jsme vyjeli! Peta s prehledem zvladal rizeni na leve strane /naštěstí zkušenosti ze služebek/ i obsluhovani auta. Diky bohu! Nez jsme se ovsem vymotali z Dar es Salaamu,uplynuly skoro 2 hodiny dalsi!! Vedeli jsme bohuzel,ze nas bungalov v Mikumi je mozne prevzit jen do 23h. Je to ubytovani v divocine,tak se nedivim, že tam nikdo z personálu nebydlí natrvalo, ale odjíždí po šichtě domů. Nastal boj s casem,navigací,tmou,strachem a neznamem... Dokud bylo jeste trochu svetlo,slo to. Obzvlast predjizdeni je tu velmi hekticke,jezdi tu opravdu hodne nakladaku!! Za takovym nakladakem (napr.cisternou) se spatne predjizdi vsude a tady jeste hur,protoze cary na silnici jsou asi 30 let stare a nejsou vubec videt, hlavne krajnice. Dle navigace jsme videli,ze ztracime cas jizdou 60 km/h,takze Peta se ujal castejsiho predjizdeni. Obcas to byl focela risk,prestoze jsou tady ridici nakladaku zvykli ukazovat blinkrama,kdy je protismer volny. Kdyz se uplne setmelo,cekaly nas jeste 3 h cesty!!!! V absolutni tme byla jizda fakt silena. Obcas kdyz jsme projizdeli vesnici,se najednou zjevil retarder a vyleteli jsme do vysky...takze pak uz jsme s tim pocitali radeji v kazde obci. Obec znamena,ze se objevi cedule s nazvem a u silnice se najednou zacnou objevovat postavy,ktere se podel silnice pohybuji v ruznych skupinkach. Nekde i sedi u silnice,stoji opreni o kola ci motorky,nevyjimaje male deti! Nekde ve tme meli sva obydli - chyse.Byl to docela horor! V tom nejhorsim soustredeni najednou zamaval nekdo svetlem u krajnice. Policie!! Zatmelo se nam pred ocima. Za prve zdrzeni,za druhe nezname jejich predpisy a za treti neme penize na pokuty. Zajeli jsme ke kraji a do okynka se Petovi oprela policistka v krasnem bilem oblecku,sukni, s asi 90 kilogramy zive vahy. Prisne se zeptala, odkud jsme s jestli Peta vi,ze predjizdel na plnou caru. Nebyli jsme schopni ji vysvetlit,ze cary jsou stezi videt. Peta predjizdet zacal urcite na prerusovane,to jsme te pani vysvetlovali nasi uzasnou anglictinou vsichni. Povolala si kolegu a sice s malickym usmevem,ale stale prisne nam opakovali,ze kdyz se Peta zarazoval po predjeti,uz byl na plne. Nechapali jsme,jak ma pri zacatku predjizdeni vedet,kdy zacina dal plna cara,ale uz jsme asi koukali dost vydesene a zacali jsme se radsi omlouvat. Pak se najednou oba zacali usmivat vic a vyptavali se,kam jedeme a jestli jsme v Africe poprve. Rekli jsme ji,jaky casovy stres mame. Pak se zeptala Peti,jestli ma penize,tak ji rekl,jak muze mit penize,kdyz ma tri blondyny. Policistka se zacala silene smat a ptala se me,jestli mam ja penize. Tak jsem ji rekla,ze nemam ani dolar a ze ani nevim,kde mame peněženku, že na ni mimochodem nesmím ani sahat. Tak dostala dalsi zachvat smichu a poprala nam krasnou dovolenou,at jedeme a predjizdime opatrne. Uf!! Problem zazehnan. Jizda dal byla ale horor!! Cary byly sice trochu videt,ale protijedouci auta temer vsechna svitia dalkovymi svetly!!! V momente kdy auto projelo,asi 3 sekundy clovek nic nevidel v totalnim oslepeni!! Pokud se tedy v tech 3 sekundach objevila zatacka, zjistil to Peta,az kdyz uz v ni byl! Bylo to strasny! Obcas se jeste ze tmy vynorilo neosvetlene auto,kolo nebo motorka! Takhle jsme jeli asi 100 km. Priznam se,ze jsem se modlila,at andelicci nedopusti,abysme tam v Africe v totalni pustine sjeli do prikopu nebo se srazili...nevim,co by s nami bylo!! Nastesti a diky Bohu jsme ve 22:20 dojeli k prvnimu osvetlenemu domu a objevila se vedle silnice krásně a barevně osvětlená brana do raje,resp.do krasne zahrady naseho rezortu!! Cekali na nas a dokonce nam dali jeste u baru piti... Byla jsem tak stastna.. Pak jsme zapadli do svych bungalovu a spali jak mimina az do rana! V 8h jsme sedli po snídani do auta a jeli 20 km smerem zpatky do safari!! Muj sen... Vyjeli jsme z hotelu a vydali se po silnici,kterou jsme v noci ve tme prijeli. Po ujeti asi 1 km se najednou vedle nas objevily ZIRAFY!! Vsichni jsme v tu chvili meli v hlave jedine: TUDY JSME SE V ABSOLUTNI TME VCERA ŘÍTILI PO SILNICI!!! Vsude kolem jsme najednou videli pasouci se zebry a stada antilop!!! Ta zvirata byla par metru od silnice a ja verim,ze to byl zazrak,ze jsme v noci zadne neporazili...hrozna predstava! Ale pryc s negativama,tohle byla proste pohadkova podivana!!! Stipla jsem se,ze se mi to nezda!!! Zirafy se jako obrovske stozary prochazely mezi krovinami a ukusovaly vetvicky. Zadna oplocena rezervace....jen priroda. Pak jsme videli konecne odbocku s ukazatelem Safari. Dreveny domecek,vratnice a zavora-toť vse. Tam jsme si koupili propustku i pro auto,byli jsme jedini,kdo si nenajal pruvodce s jeepem! Vyjeli jsme a na prvni krizovatce v totalni pustine jsme uz nevedeli ani podle planku,kam dal. Cesticky sice byly ocislovane,ale cisla na krizovatkach nebyla:( Takze jsme si vymysleli system,jak tu pustinu prokrizovat. Cestou jsme videli po stranach silnice vsude zirafy a zebry! Tech byly desitky a byly docela krotke. Pak se nam pred autem zjevil opicak! Sedl si a koukal. Meli jsme zazvorovou susenku,tak jsme mu ji hodili z okna asi metr od auta! Chvili vahal a pak prisel,vzal susenku,zatukal si na celo a sezral ji. Pak na nas koukal, zase si klepal na celo,tak jsme usoudili,ze to ma asi znamenat: "navalte dalsi". Hodili jsme mu jeste dva kousky a radsi vic ne,abysme jim ho nerozmazlili!!!:) Byl to uzasny den!! Sami v divocine, jen tak krokem se projizdet autem a pozorovat ty zirafove kolosy,jsou tak trochu zpomalene,takze se na ne dobre kouka! Za 2h jsme nepotkali jedine auto,az NAJEDNOU pred nami stala hned 3! Bylo nam to jasne: LEV! A byl tam. Lezel asi pouhe 3m od cesty!! Ve stinu pod stromem. Asi byl napapanej. Labuznicky se dokonce prevalil na zada jako kotatko,hodil na nas oko manekyna,nez jsme ho nafotili a pak zas ba boku usnul!! Tak to jsme meli stesti,ne kazdy na nej narazi. Trochu ho podezrivam,ze se u te cesty válí schvalne a často a chlubi se svou vzacnosti:)
Takže naprosto spokojeni a nasyceni zvířátky jsme se trochu neochotně ale přece vrátili na vrátnici, a vyjeli ven. Opravdu nevím, jestli jsme měli štěstí nebo tam bylo normálně takhle málo návštěvníků, ale bylo to úžasné v tom, že člověk měl fakt pocit, že je v divočině a ne v ZOO....
Podle mapky jsme se do našeho areálu bungalovů měli vrátit zpátky zase po naší známe "hlavní silnici" asi 10 km. Safari se rozprostíralo nalevo od silnice v rozloze asi 15x20 km. To jsme celé projeli. Ale všimli jsme si na mapce, že se dá přejet i na druhou stranu od silnice, kde sice nebylo žádné množství různých očíslovaných cestiček, kterými jsme prokřižovali safari, ale byly tam pouze 3,z nichž jedna vedla jen kousek od silnice a zas se vracela, druhé dvě vedly kamsi do lesů a jedna po chvíli a jedna po dlouhé době se také stáčely k silnici. Ta nejdelší dokonce měla z lesa vyjet až někde v našem kempu. Tak jsme se zeptali na vrátnici safari, jestli těmito cestami taky můžeme beztrestně projet. Ona hned kývala, že můžeme a že kdyby se někdo ptal, tak máme ukázat fakturu za safari a platí nám prý i tam...HURÁ, nemusíme jet zpět tou asfaltkou, můžeme se ještě kochat přírodou. Přejeli jsme silnici a prašnou cestou jsme projeli takovou stepí až k počátku lesa - byl to takový zvláštní les - naprosto světlé, šedé barvy, stromy úplně holé a jakoby ohlodané....Cesta byla sice hrbolatá a plná různých hromádek hlíny a různých klacků, větví a kamenů, ale jet se dalo.
Na mapce byla vyznačena jediná zastávka - zajímavý bod - a to observatoř! Brzy se objevila závora - ale otevřená - , tak jsme vjeli dovnitř a za zatáčkou se objevila krásná stavba minibungalovu, vedle jakási garáž - pod bungalovem na dřevěných nohách postavený přístřešek se střechou ze svázaných palmových listů. Pod ní stál jeep a kolem chodili asi 3 muži v uniformách /podobné vojenským.../ s nějakou zbraní u pasu....pod budovou bylo krásné dřevěné zábradlí a pod ním ve svahu ještě jeden domeček-chýška. Ale byla vybavena krásnou prosklenou terasou a moc hezkými skalkami se vším možným zeleným. prostě taková oáza v horách:-) Zřejmě se tam měli moc dobře - fascinovala mě představa, že má někdo takovou práci - stará se o to, aby se slonům dobře migrovalo a aby jejich les byl pročišťován od větví apod., aby se sloni prostě měli dobře - takoví afričtí hajní :-)
Vystoupili jsme a zeptali se, jestli se můžeme kolem projít a podívat k rozhledně. Strážný se usmál a řekl, že není problém, ať se podíváme. Takže jsme vystoupali k "posedu", vylezli na něj a byl to krásný pohled. Mezi vysokými, holými stromy byl občas malý, betonový bazének, asi aby sloni měli pitný režim i v lese a nemuseli sestupovat do nížin...:-) Trochu na mě les působil strašidelně.....asi nějaká předtucha...
Pak jsme se vrátili k autu a strážník nám odpověděl na otázku, jestli můžeme projet cestu skrz vrcholky lesních kopců až do obce, kde jsme měli náš kemp, abychom tam určitě nejezdili, že ta cesta není dobrá. Ukázal na cestu, která se vracela zpět na hlavní silnici, abychom jeli raději tam.
Tak jsme se vydali po cestě dál a jedna cesta vedla nahoru, druhá rovně. Takže jsme nahoru nejeli,dali jsme se tou rovnou cestou...Bohužel se ale za chvíli začala také stáčet směrem vzhůru a my jsme jeli pořád výš a výš....asi za 2 km velmi pomalé jízdy po prašné, hrbolaté cestě, nás předjel jeep s terénními koly vysokými jako půl našeho auta, na jeho korbě seděli vysmátí turisti s šátky kolem hlavy a dalekohledy kolem krku. Mávali nám, my mávali jim....a když nám zmizeli z očí a v dálce odbočili na "křižovatce" lesních cest dle směrovky "kemp" někam do hlubokého lesa, trochu nám zatrnulo. Takovým autem se tu jezdí asi pohodlně, to je jasné, ale co my s tím naším osobáčkem ??
Uklidňovalo nás jen to, že cesta stále měla dvě koleje od kol, takže bylo jasné, že auta tudy jezdí. Pak nás napadlo zapnout GPS....zjistili jsme podle ní, že se nacházíme opravdu někde těsně pod vrcholky těch zalesněných kopců, uprostřed pustiny a že ten strážník asi myslel, že se máme vrátit po stejné cestě, jakou jsme k observatoři přijeli...no, tak teď začalo to pravé dobrodružství! Nejdřív ne, prostě jsme podle GPS viděli, že pojedeme ještě chvíli rovně, skrz les a pak se po několika km stočí cesta dolů a vlastně už "jen" sjedeme dolů do údolí a napojíme se na cestu, která nás dovede zpět k té hlavní silnici, kterou jsme přejeli od safari. Shodli jsme se na tom, že zpátky už to nedáme, byla to dost nerovná cesta a hlavně hodně do kopce a taky se nám nechtělo jet stejnou cestou...možná se nám chtít mělo...
Tak jsme jeli optimisticky tou rovnou cestou skrz les, fantazírovali jsme /hlavně Péťa !!/ o tom, jaký by to bylo, kdyby se z lesa najednou vynořilo stádo slonů...já jsem z té představy zas tak nadšená nebyla, se přiznám, i když slony miluju a fascinují mě....jak jsme na nich jednou jeli na dovolené, tak se mi to nesmírně líbilo a byla to miloučká zvířátka, pomalá a líná.......JENŽE to byla zvířátka ochočená a vycvičená !! Tady se zřejmě producírovali tvorové trochu jiného charakteru a trochu jiného uvažování !!! Jednou jsem na Youtube viděla video nějakého náruživého turisty, jak v safari pronásledoval autem dvojici slonů, jel jim za patami a fotil a fotil a natáčel a natáčel....až se jeden slon naštval, otočil se a jedním pohybem zasunul kly pod auto a pomocí chobotu ho převrátil a odhodil do příkopu....Tak o to jsem opravdu nestála !!! Ještě že bylo období, kdy sloni migrují a pravděpodobně byli zrovna v jiné oblasti - ale určitě ne daleko, protože "hovínka - několik desítek cm velká" byla v docela zachovalém stavu a rozhodně ne nějak rozpadlá nebo v rozkladu! Tak jsme jeli dál a občas se objevila na cestě díra větší, občas větve naházené přes cestu /asi se ti miloučcí sloníci nudili, když tudy procházeli - a jak jsem tak pozorovala ty stromy kolem, zřejmě je máloco zastavilo a taky sežrali, co viděli/. Pak se objevila zatáčka a cesta se začala svažovat....před námi se objevila už v horším stavu než doteď. Koleje byly občas propadlé, občas přes cestu větší stromek, občas uprostřed cesty mezi kolejemi rostlo roští, které bylo sice pořezané nebo usekané, ale zřejmě to udělaly projíždějící jeepy, které měly ale své podvozky asi o 30cm výš než my, takže nám všechny ty klacky a pařezy dřely o spodek auta ! Pak se objevila před pravým kolem taková díra /sesunutá půda asi o 50cm níž než byla cesta/. Bylo mi jasné, že pokud se tam pravým kolem najede, kolo tam zapadne a my tam zůstaneme. Takže nezbývalo, než poprvé v té pustině vylézt ven z auta a jít se podívat, co se s tím dá dělat! Když jsem se podívala na stěrače na předním okně, vůbec se mi ven nechtělo. Na stěrači sedělo asi 50 "hovad" nebo much a další lítaly kolem okýnek a číhaly, kdy se někdo objeví jako kořist. Takže z našich holek se v mžiku staly bojovnice proti hmyzu. Měla jsem totiž s sebou naštěstí Repelent. Holky nás nastříkaly pořádnou dávkou a pak jsme vylítli s Péťou z auta a nevnímajíc bzučení kolem jsme řešili, co s tou dírou. Napadlo mě, že ji vyložíme velkými kameny a tím srovnáme terén pod koly. Kamenů bylo všude kolem dost, takže jsme je začali dloubat ze země a ty největší jsme přivalili k autu. Do díry se vešly asi 3, pak už to vypadalo, že to přejedeme, aniž by auto zapadlo. Hlína v lese byla úplně černá, takže můj sportovní obleček růžové barvy - sukně a tílko zn.Adidas, bylo už v té chvíli trochu flekaté, ale to mi bylo úplně fuk. Auto najelo na kameny a bez problémů záplatu přejelo. Oddychli jsme si ,ale jen na chvíli. Keře uprostřed cesty se začaly objevovat v hojnějším počtu a drhnutí o podvozek vydávalo hrůzostrašné zvuky. Několikrát někomu z nás ulétlo sprosté slovo při představě, že jsme prorvali vanu nebo utrhli něco, bez čeho auto nemůže jet. Takhle se dalo pomaličku jet asi 500m a pak se terén zhoršil tak, že už to nešlo. Takže jsme znovu museli ven a klestili jsme cestu před autem - ty vyšší keříky a pařízky jsme se snažili vyvrátit nebo zlomit tak, aby se vešly pod auto nebo se daly vyhodit mimo cestu. Hovada sice občas štípla, ale jinak musím říct, že Repelent docela fungoval. Holky sice seděly v autě jako v zamořeném území, protože jakmile jsme "vyběhli" z auta, musely pak vraždit v autě všechen hmyz, který tam za tu dobu otevřenými dveřmi vletěl. V autě byla mlha, ale holky se nám zázračně spojily v jeden tým - Anetka sprejovala hovada a Amálka je "dodělávala" zmuchlaným záchodovým papírem,který jsme měli v autě. Z auta se ozývaly výkřiky: "dělej, rozmázni ho", "Bacni ho", "Fuj, ať se nerozprskne na mě", "Dělej, vraždi"....apod.
My jsme mezitím vyčistili cestu až k další zatáčce, kde dál vypadala cesta zase čistší. Nasedli jsme a s děsným drhnutím jsme dojeli k zatáčce. Tam ale se před námi otevřel úsek hrůzy.Cesta byla zarostlá úplně, na ní se válely velké balvany a díry byly už nespravitelné.....tohle by neprojely ani jeepy, takže byla vytvořena náhradní cesta pro ně - která zabočovala mezi stromy, vedla LESEM asi 3m podél té původní cesty a po pár desítkách metrů se na ni zas napojovala, pak za pár metrů se zas vybočila do lesa, zas se vyhnula nějakému horšímu úseku....a tak to bylo asi 5x. Už jsem si říkala, že opravdu tohle nemůže vyjít, že tohle náš osobáček nedá ! Byla to Toyota 4x4 naštěstí, takže i když jsme někde hrcli do díry a auto se zabořilo předníma kolama dolů, dalo se z toho naštěstí zas vycouvat... Pak přišel úsek, kdy jsme si řekli, že musíme začít uvažovat o tom, co budeme dělat, jestli to nepůjde projet !!! Tahle varianta mě bohužel napadala celou dobu a myslím, že naše dvě děti na zadních sedadlech mlčely už několik desítek minut také z toho důvodu, že si říkaly, jak se popř.z té divočiny dostaneme, pokud to auto opravdu zapadne a nepojede dál nebo pokud něco zespoda urveme....Věděla jsem jen to, že máme někde vizitku ze safari, ale jestli bych jim vůbec dokázala vysvětlit, KDE jsme, co se stalo a hlavně, JAK by nám pomohli, to jsem radši vůbec nedomýšlela. Úsek před námi vypadal asi takhle:
Levá kolej /evidentně celou cestu stabilnější/ byla vcelku dobrá na projetí, i když po větších kamenech, slonních hovnech a větvích, ale na to už jsme si zvykli tak, jako jsme u nás zvyklí na rozbité asfaltky.... Prostředek mezi oběma kolejemi pro kola ale byl propadlý asi metr do země, pak byla pevná přesně jen hlína v šířce pro pravé kolo a pak vedle byl opět příkop asi 1m hluboký. Takže byla jediná šance, kterou Péťa pak také vyslovil: Jdi ven a budeš mi ukazovat, musím se pravým kolem trefit na ten ostrůvek ! No to mě polilo horko ještě větší, než bylo africké ozvduší s asi 40 stupni C... Výborně, takže jestli tam zapadneme, tak nebude na vině špatný terén, ale JÁ ! Skvělá představa! Vylezla jsem ven a najednou jsem si uvědomila, co jsme tam celou dobu mohli oba zažít....všude kolem byly díry do země, odvalené balvany, kořeny a díry ve stromech....co v těch dírách asi je ??????? Celou dobu, co jsme předtím s Péťou podkládali kola, lámali větve apod., jsem si to neuvědomila, že tam všude asi bydlí HADI a jiná verbež ! Teď mi to muselo zrovna vylézt v myšlenkách do popředí ??? Pěkně děkuju, opravdu v pravou chvíli! No nic, opět nastříkaná a asi už trochu "zfetlá" Repelentem jsem vystoupila z vozu /v tu chvíli mi už trochu připomínal tank/ a po špičkách a vyhýbajíc se dírám jsem se přesunula asi 5m před auto. Když jsem viděla, co má to auto s mou rodinou přejet, vůbec mi nebylo jasné, jak to dopadne. Kolo mělo přejet opravdu pruh široký asi jako ono samo. Zahnala jsem myšlenku, že by se taky kraj toho ostrůvku mohl utrnout, až na něj najede ta váha..... Rozlédla jsem se kolem. všude stromy, keře...OBJET se to vážně nedá. Jeepy, které tudy běžně několikrát denně asi jezdí, to bez problémů vyřeší svou šířkou tak, že kolem najedou až za příkop a díra jim zůstane i s ostrůvkem mezi koly....
Tak jsem zkusila ukázat, ať jede dopředu. Popojel těsně před ostrůvek. Chtělo se mi zavřít oči, abych neviděla, co se bude dít, ale to by mi asi neprošlo, jelikož jsem přece navigátor. Takže jsem se rozhodla sledovat auto po centimetrech, jak se bude chovat. A jelo se. Centimetr po centimetru se kolo dostalo až za hororovou díru a mně se chtělo omdlít úlevou. NE, takovou radost těm hadům neudělám ! Než jsem nasedla do auta, mdloby mě naštěstí přešly. Místo vítězného jásotu, který by asi byl namístě, jsem slyšela jen jedno společné hlasité vydechnutí....! JO, je to za námi. Cesta sice ještě asi 2 km byla dost hrozná, lemovalo ji trní, roští a stromy, takže jsme projížděli za hlasitého škrábání větví o auto z obou stran a ještě zespoda, ale to už nám bylo tak trochu jedno...
Už se začalo stmívat, takže jsme opět zapnuli GPS a s radostí zjistili, že se blížíme z lesa ven....a opravdu, za chvíli se cesta zlepšila, rozšířila, roští prořídlo a my jsme jako velkou odměnu za ty nervy uviděli kolem sebe zase krajinu stejnou jako byla v safari - a občas i nějaké zvíře. Na stromě vedle silnice seděla například opičí rodinka i s mláďaty, pak jsme zahlédli rodinku divokých prasátek, ale byla úplně jiná než naše - měli všichni /včetně mláďat/ pankáče na hlavě a běhali takovým nadskakovacím způsobem, že jsme se museli všichni smát /možná to byl už i následek toho obrovského pocitu štěstí, že jsme zase dole, blízko silnice a venku z LESA!/. Pak jsme ještě viděli plno žiraf a zeber. Zvířata s odcházejícím sluníčkem víc a víc vylézala ze svých úkrytů a chystala se trávit večer a noc na příjemně ochlazeném vzduchu. My jsme se kochali celou cestu do kempu pohledem na západ slunce a pak už jen siluety zvířat a stromů....a bylo nám prostě krásně ! Větší romantiku jsem asi fakt neviděla :-)
Druhý den jsme už bez větších problémů dojeli zpátky. Trošku nervozitu jsme si ještě užili při vracení auta, protože v kempu jsme zjistili, že nám asi půlmetrový kus plastu visí napůl přidělaný k podvozku. Když šel Péťa hledat pomoc, čím kus plastu uříznout /protože urvat nešel/, přiběhl nějaký místní zahradník s mačetou a jedním švihem plast usekl. Poznamenal ještě, že "to" stejně nepotřebujeme. Ptal se, kde se nám to stalo a když jsme řekli, že ve sloním lese, nechápavě kroutil hlavou, že ani neví, kde to je....No ani jsme se nedivili..
V půjčovně v DarEsSalaamu šli /za našeho velkého zděšení/ auto překontrolovat. Ptali se, co ty škrábance, ale Péťa byl připraven a razantně jim vysvětlil, že auto byl u myčky umýt a že tohle pod tím prachem, se kterým nám auto zapůjčili, vylezlo. Už nic neřekli a /nevím jakým zázrakem/ nás propustili !!!!! Ještě nám po našich prosbách se sepnutými rukami půjčili řidiče, který nás autem dovezl ty 4km zase na nástupiště trajektu. Odtamtud jsme jeli naštěstí JEN asi 10min /jakoby přívozem/ na protilehlou část pevniny za zátokou, kde jsme si stopli Tuk-Tuk /teda vlastně 2, abychom se s kuframa vešli/. Když si nás hrdí řidiči odváděli ke svým strojům, říkala jsem si jen, že jsme si přece slíbili, že se už nerozdělíme, ale situace nás donutila. S Anetkou jsem nasedla do jedné motorky s kabinkou a do druhé Péťa s Amálkou. Náš řidič byl rychleji naložen a místo, aby počkal na toho druhého, rozjel se s námi šílenou rychlostí nerovnou cestu přímo skrz tržiště se stovkami lidí....Než jsme se navzájem s Anetkou ujistily, že se nám to nezdá a opravdu dveře, o které se opíráme nejen my,ale i náš obří kufr, jsou vypadlé z pantů a není problém jimi vypadnout na silnici, ZMIZELI JSME Z DOHLEDU DRUHÉMU VOZÍTKU. Když jsme to po přesunutí těžiště na druhou stranu vozítka zjistily,doslo nam v tom momente,ze jsme opet bez mobilu a penez a pasů.... Jeli jsme dost rychle skrz prelidneny trh a pak i za nej...nekam za mesto. Nez jsem stihla zacit panikarit,ozvalo se zretelne a hlasite "MAMIIIIIII". Polilo me horko! Nebylo poznat,jakeho charakteru volani je,ale poznala bych hlas Amalky mezi milionem!! Predstavila jsem si v setine sekundy Amalku svazanou a Petu...nestihla jsem domyslet nastesti,protoze se kolem nas prohnal Tuk-Tuk a vesele mavajici Amalka s pulkou tela ven z okynka!!! Diky Bohu,zadny horor se nekonna a nas posledni 3-denni pobyt v klidnem mistecku na plazi mohl zacit. Od nej jsme necekali uz nic...jen jsme chteli vstrebat vsechny ty predchazejici zazitky a dny. A to se nam splnilo... Absolutni klid v krasnem resortu bungaloveho stylu. Spali jsme v jednom bungalovu se dvema loznicemi a k nasemu udivu mel steny z LATKY! Takze vlastne STAN:) Vsechny zvuky zvenci byly celou noc slyset,takze jsme si uzili cvrceni hmyzu i modlitebni zpev v 5h rano,ale bylo tam krasne! Posledni vecer pred odletem jsme sedeli u more s koktejly v rukach a rozebirali jsme Afriku a zivot v i....uvideli jsme maleho bileho psika,jak dovadi s dvema cernoskami a malym chlapeckem na plazi. Jedna z cernosek se s nami dala do reci a asi 2h jsme si povidali. Zkraje anglicky. Nastesti mluvila hlavne ona -Fahria. Mila a inteligentni zena, rodacka ze Somalska,vek lehce pres 40 let jako my...Pak se ptala,odkud jsme a kdyz jsem zminila Cechy, spiklenecky zamrkala a rekla: nechcete mluvit radsi nemecky? Js jsem zila 15 let v Norimberku!!! Pak uz se konvezace odvijela diky moji nemcine mnohem vyrovnaneji a detailneji :) Neuveritelna nahoda: Jejich pes jmenem Milky byl absolutni zmensenina nadeho Falka, Fahria ma taky kone-taky cerneho,jeji sestra se jmenuje Amal a syn Marcel :) Tolik podobnosti.... Fahria umela nadherne vypravet. O tom,jak si vzala Nemce,maji 2 dospele deti,ktere uspesne studuji v Anglii a Nemecku....ale Fahria pred 10 lety nevydrzela stesk po Africe,rozvedla se a odesla zpet domu..... Obchoduje v Tanzanii s kuchynemi,zarizuje hotely a restaurace a luxusni domy. Druha zena byla jeji sousedka a zaroven sluzebna se svym synem. Byly za ty leta vyborne pritelkyne. Fahria zije sama v nadhernem dome a je stastna,ze se vratila. A my jsme ji chapali!!!!! PROTOZE AFRIKA JE NADHERNA A FASCINUJICI!!!!! Odleteli jsme s pocitem, ze kdyz to bude mozne, chteli bychom tam znovu,protoze nam dala takove pocity,kvuli kterym jsme se do ni zamilovali! Tak snad nekdy na shledanou, AFRIKO.. xx
Komentáře
Přehled komentářů
Zpráva odkazovala na prodejní stránku, kde visí fotky rozesmátých rybářů, kteří drží v rukách gigantické sumce, kapry a jiné šupináče. “Nikdy nedosáhnete takovýchto úlovků, pokud nepoužijete jedinečný aktivátor FISH XXL,” tvrdí reklama. Britský vědec Andy Moore údajně pro televizní stanici BBC řekl: “Vynalezli jsme směs syntetických feromonů, které v rybách vyvolávají neskutečnou žravost. https://rybydynamit.com/ Skladuji jej v nevytápěné místnosti a dosud se nezkazil. A jak jsem dopadl na těch závodech? Brzy došlo na Karlova slova a bylo jasné, že cesta k úspěchu vede jedině přes kukuřici. Protože udice s nastraženými boilie byly až na jednu výjimku bez záběru (paradoxně to byl nejmenší kapr, které jsme za ty dva dny zdolali), od druhého dne jsme chytali pouze na ni.
Aktivátor návnady Dynamite
(Ellie_Smit, 6. 7. 2018 12:36)